NAPIŠ MI ... :)

Rumunsko 2015

Tenkrát poprvé…
1/4

pohoří Rodna Rumunsko
září 2015

V září 2015 jsem se na základě internetového článku odhodlal vydat do rumunského pohoří Rodna, ležícího na severu země, blízko hranice s Ukrajinou a je součástí Transylvánie. V té době se mé zkušenosti omezovaly na vandry po českých luzích a hájích. Na vlastní pěst jsem v zahraničí nikdy dříve sám nebyl. Původním záměrem bylo vzít si s sebou parťáka, ale hledání dalšího člena výpravy bylo neúspěšné a vzhledem k faktu, že už jsem se pro cestu nadchnul, nebylo kam uhnout.  A tak jsem v polovině měsíce zamířil z Brna autobusem směr Budapešť, odkud jsem místními maďarskými vlaky pokračoval až k hranici s Rumunskem. Je třeba podotknout, že v té době probíhala v Maďarsku v plném proudu migrační krize a do země se valil jeden uprchlík za druhým. Věc, která se mě na první pohled netýkala, brzy sehrála při mé cestě svou roli. Má nezkušenost a především nedostatek informací, vedly velice brzy k velmi úsměvným příhodám.  Po několika přestupech a hodinách strávených na železnici jsem dorazil motoráčkem do pohraničního městečka, či spíše vesnice Csenger. Absolutně mě nenapadlo, že Rumunsko nepatří do Schengenského prostoru, tudíž jsem měl naplánovanou cestu mimo oficiální hraniční přechod.  Naštěstí můj pokus o přechod zelené hranice byl utnut velmi záhy a to velmi nečekanýmzpůsobem.  Při průchodu vesnicí jsem zamířil do pole vykonat potřebu a nedlouho poté jsem se ocitnul v policejním voze. Jak se ukázalo, jedna místní babička mě považovala za migranta, který vylezl z pole směrem od Rumunska, načež velmi iniciativně zavolala policii. Nutno podotknout, že můj vzhled k tomu vyloženě vybízel. Po létě jsem byl silně opálený, batoh ani oblečení zdaleka nepatřily k nejnovější outdoorové výbavě, ale byly to klasické staré hadry na vandr. A tak jsem strávil horkou půlhodinku v policejním autě, kde se ověřovalo, zda je má občanka skutečně platná a nejsem-li migrantem s falešnými českými doklady. Ač jsem věděl, že je všechno v pořádku, zrovna nejlépe jsem se necítil a to, že jsem Maďarům nerozuměl ani slovo, mi na klidu nepřidalo. Vše ale dopadlo dobře, příslušníci mě pak dokonce odvezli až k hraničnímu přechodu, snad proto, aby se ubezpečili, že nelžu a skutečně mířím do Rumunska. První malér tak byl úspěšně zažehnán a já poučen o tom, že Rumunsko není součástí Schengenu.
 

1/4

Podél silnice jsem si to namířil do města Satu Mare, ležícího několik kilometrů od hranic. Velmi záhy jsem však zjistil, že místní řidiči nepatří k těm nejukázněnějším a místo cesty po krajnici jsem zvolil cestu přes přilehlá pole. Z nádraží v Satu Mare měla má cesta pokračovat vlakem, to bych ovšem musel tušit, že Rumunsko leží v jiném časovém pásmu.  Jsa přesvědčen, že zde platí stejný čas jako v Česku, vysedával jsem si na nádražní lavičce v přesvědčení, že do odjezdu vlaku zbývá ještě hodina času. Pozoroval jsem vlaky, aniž bych jen trochu tušil, že ten „můj“ mi zrovna ujíždí. To jsem zjistil až poté, když jsem chtěl zakoupit na daný vlak v automatu lístek a ten již v nabídce vůbec nebyl. A tak jsem hned první den začal nabírat zpoždění. V konečném důsledku mě to ale vůbec nemuselo mrzet. Do města Baia Mare, vzdáleného přibližně 60 kilometrů, jsem sice dorazil s dvouhodinovým zpožděním, ale díky němu už padla tma a já jsem tak mohl bez skrupulí rozbít stan nedaleko vlakového nádraží.

 

1/4

1/3

Druhý den ráno jsem se rychle sbalil a tříhodinová cesta mikrobusem do Borsy, městečka ležícího pod nejvyšším vrcholem pohoří Rodna, mohla začít. Samotná cesta rozhrkaným busem skrz transylvánské průsmyky,po dlouhá léta neopravovaných silnicích je zážitkem, navíc v okolní všudypřítomné mlze působí okolní krajina poněkud tajuplně. Mlha mi ovšem brzy měla značně zkomplikovat život. Skrze mlžný opar nebyly ani náhodou vidět vrcholy hor a pouze sporadicky vykoukly přes hustý, mléčný opar skryté vrcholky. Sotva jsem se tak při orientaci mohl řídit něčím jiným než turistickým značením. Což o to, cesta se zdála značená velmi dobře, prakticky stejně jako v Česku.

A to byl právě můj omyl. Zatímco české turistické značení sestává ze dvou bílých krajních a prostřední barvy dle trasy, rumunské pouze z jedné bílé a barvy k ní přidružené. Já jsem si ovšem vybral dle českého zvyku možnost první, což byla pouze jakási místní, neoficiální značka. Můj omyl by nebyl takovým problémem, kdybych uposlechl místní obyvatelstvo, které mi před vstupem do hor dobře radilo, abych se vrátil, že má cesta není správná. Holt, komu není rady, tomu není pomoci. A tak jsem stoupal chvílemi se ztrácející lesní cestou, která opakovaně protínala potok, stékající z hor a místy dokonce cesta byla potokem, či naopak. K nepohodlnosti cesty přispíval nejenom zbytečně těžký batoh, což byla cena za nezkušenost, ale brzy se přidal i hustý déšť.A ten mě promáčel až na kost. Těsně před soumrakem se přede mnou objevila salaš, která se v tuto chvíli jevila opuštěně a ani bližší obhlédnutí neukazovalo na lidskou přítomnost. Kousek za ní mizela v nenávratnu i cesta a jakýkoliv postup dál znemožňoval strmý skalní terén všude okolo. V danou chvíli mě ale cesta dál vůbec nemusela trápit, blízkost potoka a měkký, travnatý terén obkroužený skalní bariérou byl ideálním místem pro nocování. Netrvalo dlouho

a z mlhy okolo se začaly vynořovat ovce a neslo se hvízdání bačy. Stejně tak jsem byl zanedlouho ze tří stran obklíčen pasteveckými psy, kteří jasně dávali najevo, že se nemám ani pohnout. Bača byl však nablízku a psy si brzy odvolal. Dali jsme si po panáku místní samohonky, já ho podaroval českými cigaretami, popřáli jsme si dobrou noc a každý pokračoval ve své činnosti. Nedlouho poté jsem se odebral ke spánku. Padla tma a já ne a ne usnout.

A pak to přišlo. Nejprve štěkání psů ze salaše, která ode mě byla vzdálena jen pár stovek metrů a následně těžké zvířecí kroky kolem mého stanu. Zvuky zvířete mě nenechávaly na pochybách o tom, kdo zavítal na návštěvu do mé blízkosti. Rumunsko je známé obrovským množstvím medvědů a štěkot psů mě v tom jen utvrzoval. Bez mučení se přiznám, že jsem neměl daleko k tomu, abych si nadělal do kalhot. V duchu jsem se modlil a tiše upíjel z láhve vodky tak vydatně, že po chvíli byla prázdná.  Medvěd nebo ne, chvíli na to jsem totálně namol odpadl. Ráno jsem se sice vzbudil s mírnou kocovinou, zato živý a v jednom kuse. Alkoholové výpary zřejmě medvěda odradily od jakékoliv akce. Začínal jsem si namlouvat, že se večer možná jednalo o výplod mé fantazie a žádná velká, chlupatá návštěva tady ani nebyla. O chvíli později jsem ale v blízkosti stanu našel čerstvé stopy, které nikomu jinému patřit nemohly a následně mi bača, který již vyháněl stádo znovu na pastvu, mou domněnku jen potvrdil.

 


Teď ovšem nebyl čas lámat si hlavu s medvědem, ale s další cestou a ta odsud skutečně žádná nevedla. Rozhodně ne žádná značená a mým směrem. A tak nezbývalo než nabrat zpáteční směr a po cestě průběžně sušit promočené věci z předešlého dne. Počasí se naštěstí po včerejšku umoudřilo a tak byla cesta poněkud příjemnější. Nicméně cesta dolů k městu a následné sušení věcí na plotu z ostnatého drátu mi sebralo celý další den. Bylo téměř jisté, že přechod pohoří nemohu stihnout, byť jsem se dalšího rána, po doplnění zásob, konečně napojil na správnou značku. Má mizerná fyzická kondice se při dlouhém, táhlém stoupání musela projevit. Převýšení 1600 m dá netrénovanému člověku zabrat i bez zátěže a já na zádech táhnul něco mezi patnácti a dvaceti kily. Velmi záhy mi pot stékal úplně všude a já se doslova vařil ve vlastní šťávě. Začínat přechod zrovna výstupem na nejvyšší vrchol byla řádná zkouška. Po přibližně šesti hodinách mě na vrchol dotáhla spíše vůle než fyzička. Ale radost ze zdolání vrcholu byla druhořadá. Těsně před vrcholem se totiž otevřel pohled na celý majestátný hřeben Rodny. Dosud jsem nic takového neviděl a mé pocity byly ještě umocněny faktem, že jsem tady byl úplně sám, nikde ani človíčka. Po krátké oslavě dosažení vrcholu jsem se směle pustil opuštěnými horami sám. Nikdy předtím jsem takovou svobodu nezažil. Absolutní svobodu a ticho, které bylo rušeno jen vřískáním dravců nad hlavou a větrem, který si pohrával s trávou na hřebeni. Brzy jsem si na jednom z bezejmenných vrcholků jen tak lehl do trávy a vychutnával slastný, ničím nezkalený pocit samotného bytí. Možná právě soustředění se na mé vnitřní pocity bylo důvodem, proč jsem na dalším rozcestí opět netrefil správnou cestu. Tehdy jsem to přičítal špatnému rumunskému značení, které, pravda, není ideální. S odstupem času a poté, co jsem hory po letech navštívilznovu, bych dnes ale vinil spíše sám sebe. V každém případě, místo pokračování po hřebeni jsem se dostal do slepého bodu a navečer jsem se ocitnul u opuštěné salaše, kde jsem nakonec přečkal i noc. Jakékoliv pokračování cesty bylo už další den mimo mé možnosti. Nejen, že opakované ztrácení se podkopávalo moji psychiku, ale i fyzická kondice už stačila tak akorát na návrat. A tak jsem se vydal, naštěstí úspěšně, na cestu zpět. Už tehdy jsem ovšem věděl, že se jednoho dne vrátím…