Zapovězený El Cocuy II. (Den 28)

Budík mě nemilosrdně probral ještě před rozedněním. V takových chvílích jsem obvykle protivnější než Babiš, když mu klesnou preference. A nejinak tomu bylo i dnes. Cítil jsem, jak mám z krátkého spánku ve vysoké nadmořské výšce nateklý pysk, jako bych ho právě strčil do vosího hnízda. Proto je možná lepší, že chodím sám. Nikoho alespoň neobtěžuju těmito svými problémy.


Vylézt z rozehřátého spacáku a navléct se do ze včerejška promočených kalhot a bot bylo příjemné asi jako vyšetření prostaty. Cítil jsem se jako onen prst doktora, který se nacpal do něčeho vlhkého a ne zrovna dvakrát vonícího. Pak už jsem jen uvařil čaj z koky, který jako obvykle chutnal podobně jako stará pneumatika, sbalil se a vyrazil.


Scénář byl přesně opačný než včera. Zrána byla všude kolem ještě mlha, která však velice rychle začala ustupovat a obloha se brzy zcela vyjasnila. Mohl jsem si tak dosyta užít nejen pohled na páramo v údolí, ale také na ledovec nejvyšší hory celého pohoří - Ritacuby Blanco, která se tyčila nad jezerem Avellanal. Tady mě čekala první pauza. Před výstupem do nejvyššího horského sedla bylo potřeba se připravit.


Pořádně jsem se nasnídal, ač takto vysoko člověk chuť příliš nemá. Je potřeba se přinutit. Zároveň jsem z jezera nabral a přefiltroval dostatek vody. Protože slunce už na obloze stoupalo, pořádně jsem si přemazal rypák opalovacím krémem, aby brzy nenabral barvu Hamáčkovy mikiny. Následně jsem mezi kameny ještě vyslyšel volání přírody a odložil tam pro další postup nadbytečná kila.


Cestou vzhůru jsem se trápil. Po ránu to nikdy nejde moc dobře a rychle. Stezka se nekonečně klikatila jako had. Naštěstí byla jedinou připomínkou těchto plazů v oněch místech. Po několika desítkách minut boje, jsem měl stoupání úspěšně za sebou. Stál jsem ve výšce zhruba 4650 metrů. Výše už nebudu muset po zbytek trasy vystoupat. Udělal jsem nezbytnou dokumentaci a začal klesat.


Nejtěžší výstup jako by mě nabudil. Pak už to šlo ráz na ráz. Proběhl jsem nad nádherným jezerem s ostrovem uprostřed a krátkým, táhlým stoupáním jsem se dostal do dalšího sedla. Bylo tím nejnižším ze všech a v pořadí tím již sedmým, tedy předposledním. Než jsem se však probil k závěrečnému stoupání, El Cocuy si pro mě připravil ještě poslední past, která na mě čekala po dalším sestupu, u jezera Grande de los Verdes.


Zrovna ve chvíli, kdy mi pomalu na slunci začaly schnout boty, postavila se mezi mě a další výškovou prémii znovu bažina posetá klejovkami. V jasném dni však přeci jen bylo o něco jednodušší najít cestu skrz, při které nezapadnu hluboko do bahnitého marasu. Přesto jsem ušetřen nebyl a boty znovu zcela navlhly. Pro nohy uvnitř to začínalo být pořádné utrpení. Jenže jsem neměl čas se tím zabývat. Zatímco jsem hledal průchod podmáčeným bludištěm, začalo se nebe nenápadně zatahovat.


Přidal jsem do kroku, abych dosáhl posledního sedla dřív, než mě dožene průtrž mračen. Supěl jsem jako parní lokomotiva, ale povedlo se. Navíc jsem měl výborný čas. Vše nasvědčovalo tomu, že kolem osmé večer bych mohl být ve vesnici Güicán. Šokoval mě však pohled na mé nohy. Prostředníček a ukazováček již byly z pobytu v zapařené ponožce a botě brutálně zarudlé a pěkně bolely. Vytáhl jsem poslední suché ponožky, abych jim aspoň trochu ulevil a začal klesat.


Začalo pršet ostošest. Jenže to už mi to nevadilo. Vědět jsem, že mám vyhráno. Sice přede mnou bylo ještě kolem pětadvaceti kilometrů, jenže veskrze z kopce a bahnitá stezka se již brzy měla proměnit v pořádnou cestu. Tak se taky stalo. Brzy jsem také potkal první obyvatele hor. Jeden z nich se vyptával, odkud jdu. Radši jsem zalhal, že jsem byl jen na otočku v posledním sedle. Odpověď jej potěšila a dál se neptal. Já se naopak vyhnul zbytečným problémům.


Brzy se z cesty stala kamenitá silnice a zanedlouho už jsem se blížil k východu z národního parku. Podle mapy tady měl být kontrolní bod. Nehodlal jsem nechat nic náhodě. Počasí mi ve chvíli, kdy jsem se blížil k inkriminovanému místu, poskytlo závoj z mlhy a tak stačilo říznout jednu zatáčku naskrz a bylo hotovo.


"Operace El Cocuy" proběhla úspěšně. Nemohl jsem si pomoct. Se samolibým úšklebkem, že mi všechno prošlo jsem vyhrabal telefon, pustil si slavnou znělku z Indiana Jonese a vítězoslavně kráčel vstříc vesnici Güicán. Osm sedel, 3000 metrů převýšení a celou náročnou trasu jsem nakonec zdolal za zhruba čtyřiatřicet hodin.






194 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Taková normální vesnice (Den 10)

Z mé trasy na příštích pár dní zmizely jakékoliv významnější památky nebo turistické cíle. To není ani v nejmenším případě na škodu, protože to skýtá větší prostor zaobírat se běžným životem, s kterým