Zapovězený El Cocuy I. (Den 27)

Aktualizace: úno 9

Většinou nechávám věci jen tak plynout a čekám, co přijde. Však ono to zkrátka nějak dopadne. Tentokrát to byl jeden z těch vzácných případů, kdy jsem měl vše přesně do puntíku naplánováno. To ani omylem neznamenalo, že se nemůže cokoliv podělat. Na cestě číhalo až příliš velké množství proměnných a neznámých. Základ byl jasný, dostat se z vesnice El Cocuy k hranici stejnojmenného národního parku.


Nikam jsem nespěchal. Bylo v mém zájmu dorazit k branám parku až v pozdním odpoledni. Počkal jsem si tedy, v klidu se ještě ve vesnici najedl a až potom jsem zahájil čtrnáct kilometrů dlouho cestu, která mě měla dostat o tisíc výškových metrů výše. Šlo to až nečekaně hladce. Postupoval jsem rychle a bez zadýchání. Kolem čtvrté už jsem byl u odbočky z hlavní cesty a namířil jsem si to směrem ke kontrolnímu bodu.


V boudě už nikdo nebyl. Snad kvůli covidu, snad kvůli pozdní hodině. Ať tak či onak, na tohle jsem spoléhal. Jinak by má cesta skončila tak rychle, jako začala. O důsledcích toho, kdybych byl chycen uvnitř parku, jsem radši ani nepřemýšlel. Uváděna je ovšem pokuta ve výši pěti měsíčních minimálních mezd. Takže se bavíme o zhruba třiceti tisících. To jsem se však dozvěděl až později.


Vstoupil jsem dovnitř, prošel kolem několika opuštěných domů a chat, které v důsledku uzavření národního parku zůstaly napospas svému osudu. Poslední z nich, chata Sisuma, se stala mým útočištěm pro první noc. Při setmění jsem skrze rozbité okno vlezl dovnitř a našel interiér ve velmi zachovalém stavu. Uvařil jsem čaj z koky, abych eliminoval případné potíže spojené s nadmořskou výškou, které se v klidovém režimu přeci jen projeví více, než při chůzi. Pak jsem si s klidem zalezl do jedné z postelí a zachumlal se do dek, které tu zůstaly.


Nocí jsem se doslova protrápil. Tělo ještě zdaleka nepřivyklo čtyřtisícovým výškám a tak jsem nemohl za boha usnout. Když se mi to konečně povedlo, po chvíli mě vzbudila ohromná bolest hlavy, jako by mi uvnitř dutiny lebeční stovka malých permoníků vrtala sbíječkou. Vypil jsem co nejvíc vody, aby se bolest trochu utišila a pokoušel se znovu usnout. Stejný scénář se několikrát během noci opakoval, až jsem ve čtyři ráno, unavený, oteklý a napuchlý z postele definitivně vylezl.


Necítil jsem se nijak zvlášť a nebyl jsem schopný rozklíčovat, zda jsou bolesti hlavy způsobeny nadmořskou výškou či něčím jiným. To přitom bylo zásadní. Nikdy předtím jsem ovšem tímhle problémem netrpěl a žádné další příznaky výškové nemoci jsem na sobě nepozoroval. A tak jsem se rozhodl pokračovat dál a nevracet se. Jestli je můj úsudek špatný, jsem v hajzlu. Tady mi nikdo nepomůže a sestup do nižších poloh bude nemožný, věděl jsem dobře, když jsem se vydával k prvnímu horskému sedlu.


Fyzicky jsem na tom byl i navzdory špatnému spánku dobře a i přes nadmořskou výšku, která pomalu stoupala ke čtyřem a půl tisícům metrů se mi dýchalo dobře. Stejně tak bolesti hlavy s postupem času odeznívaly a já jsem se tak mohl uklidnit. Zatímco tělo rychle přivykalo podmínkám a jeho stav se zlepšoval, k horšímu se začalo měnit počasí.


Zatímco při výstupu do prvního horského sedla, Cusirí, bylo naprosté jasno, během hodiny se obloha proměnila. Když jsem se drápal do dalšího, byl již téměř všude kolem mě mléčný, bílý závoj mlhy. Když jsem následně před polednem "seběhl" k jezeru Grande de la Plaza, majestátní vrchol El Diamante tyčící se nad ním už prakticky nebyl vidět a na mou hlavu začínaly dopadat první dešťové kapky.


To je snad za trest, nadával jsem v duchu a proklínal nepřízeň přírody, která mě tímto připravila o vyhlášené scenérie těchto hor. A to zdaleka nebyl můj největší problém. Cesta dál vedla přes jednolité skalní plotny, kde se při snížené viditelnosti hledal průchod dost obtížně. Správná trasa byla značena pouze kamennými mužíky, kteří se však ztráceli v bílém nekonečnu. A to už vůbec nemluvím o tom, že na mokré a hladké skále mě jediné podklouznutí mohlo přijít dost draho.


Postupoval jsem hrozně pomalu, místy bylo potřeba při překonání té či oné skály zapojit ruce a dávat si majzla, aby se mi někde nesmekla noha. Průchod mi zabral skoro půldruhé hodiny. Taková ztráta času! Ale v tomhle případě se nedalo svítit. Když jsem se najednou ocitl zpátky na kamenité stezce, zhluboka jsem si oddychl. Jenže žádné výrazné zlepšení na mě nečekalo.


Počasí se odmítalo umoudřit a s přibývajícím časem a náročným terénem ubývalo i sil. Musel jsem si reálně rozvrhnout, kam hodlám do tmy dojít a přenocovat. Volba padla na údolí de los Cojines, které bylo z celé trasy nejníže položené. Čekal mě tak ještě výstup do tří horských sedel. Nejprve na mě číhalo skákání po obřích kamenných polích a hledání si stezky podle vlastního úsudku, poté zase výstup suťoviskem a k tomu opakované skákání přes horské potoky.


Se vším jsem se dokázal poprat a časově jsem stíhal být do setmění v údolí, kde bylo v plánu se utábořit. Jen co jsem vstoupil do dva kilometry dlouhého úseku, poznal jsem, že tady nejenom, že nepostavím stan, ale budu vůbec rád, projdu-li skrz. Celé údolí bylo tvořeno podmáčeným parámem se stovkami a tisíci rostlinami klejovkami všude, kam jen oko dohlédlo. Jinak řečeno, byla to ohromná bažina a já se místy bořil téměř po kolena.


Byl to zoufalý boj. Nejenom, že jsem měl kompletně promáčené boty i kalhoty, ale celý jsem byl jako prase. Několikrát jsem při hlubším zaboření se, upadl. Jednou do černého, jindy do hnědého či načervenalého bahna. Jakékoliv pokusy vyhledávat kousky ztvrdlé půdy byly zbytečné. Téměř zde nebyly. Už se pomalu šeřilo, když jsem naprosto vyčerpaný opouštěl tohle zrádné místo. A pořád jsem ještě neměl nejmenší tušení, kde budu spát.


Nebylo zbytí, musel jsem pokračovat. To znamenalo stoupat ještě minimálně o kilometr dál, kde se mělo podle mapy nacházet tábořiště. Posbíral jsem poslední zbytky sil a nahoru vyběhl, byť poslední metry již za svitu čelovky. Měl jsem ale štěstí. Tohle tábořiště totiž bylo pod obrovským skalním převisem a navíc mělo vysokou kamenitou hradbu. To znamenalo závětří a sucho.


Dal jsem vařit vodu na čaj a pustil se do stavění stanu. Kolíky nebyly potřeba, k ukotvení se v tomto případě mnohem lépe hodí kameny. Započal jsem práci a v tom to přišlo. Při ohýbání tyčky se najednou ozvalo hlasité rupnutí. Mistr světa v lámání tyček se očividně opět dostával do formy. Jižní Amerika si vzala si ode mě vzala již poněkolikáté stejné "výkupné". Naštěstí to nebyla nosná tyč a tak jsem jen mávnul rukou, dokončil práci a raději ulehl k spánku. Bude potřeba, pomyslel jsem si. Zítřejší den nebude o nic jednodušší.















231 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Taková normální vesnice (Den 10)

Z mé trasy na příštích pár dní zmizely jakékoliv významnější památky nebo turistické cíle. To není ani v nejmenším případě na škodu, protože to skýtá větší prostor zaobírat se běžným životem, s kterým