Jak jsem sháněl negativní test.

Budíček o šesté ranní není ani normálně nic příjemného. Na Nový rok je to pak úplná katastrofa. Stále mám v živé paměti doby, kdy jsme po silvestrovských oslavách byli v tuto hodinu stále vzhůru a přisátí k lahvi kořalky. Jenže člověk stárne a tyhle časy jsou nenávratně pryč. S přibývajím věkem bývá i ta kocovina méně příjemná. Právě proto jsem při probuzení silně cítil "rumovou facku", která byla důsledkem předešlého večera. Před lety bych přitom takové množství vypitých panáků považoval za zanedbatelné. Maximálně by se dalo označit za kapky na spaní. Stárnutí prostě stojí za prd.


Když se vydávám na vlak, venku není ani noha. Výjimečně jdu včas, protože jsem v Praze objednán na test přesně na minutu. Nemůžu si tak dovolit nechat spoj ujet. Já sice výjimečně dochvilný jsem, avšak o Českých drahách se nedá říci totéž. Dorazím na nádraží a bim ho, dvacet minut zpoždění. To je cajk, mám rezervu, uklidňuji se. Jenže zpoždění rychle bobtná. Třicet, pětatřicet. No ty kráso, ten určitě vůbec nepřijede. Mašinfíra se najebal, mám ve věci jasno. Lidsky bych to v kterýkoliv jiný den pochopil bo to stává každému. Dnes mě to ale pěkně štve. Rychle začínám zjišťovat, jestli se z Havířova na přípoj do Ostravy zvládnu dostat jinou cestou.


Jediná šance je sednout na autobus. Mám jasno v tom, že to bude na hraně. I pokud všechno půjde podle plánu a jízdního řádu, budu mít čtyři minuty na to, abych přeběhl od zastávky tramvaje na svinovských mostech na nástupiště. A to je dobrých pět set metrů. Začínám se modlit už cestou do Ostravy, aby všechno klaplo. Přesedám do tramvaje a modlím se dál. Následný bleskový přestup v centru taky klapnul. Nadchází jízda pravdy. Každá sekunda je klíčová. Vůz je prázdný, jedeme na čas, nikdo to nezdržuje. Řidič je úderník jak cyp. Rozhodnou pasáž mezi vodárnou a Svinovem zvládá za dvě minuty namísto tří. Tím mi daruje potřebný čas navíc.


Vyřítím se z tramvaje a beru schody po dvou. Jestli to tu bude namrzlé, neskončím ve vlaku, ale na jednotce intenzivní péče, bleskne mi hlavou. Ale je třeba jít do rizika. Nemám čas ani uklouznout, jak rychle kmitám nohama. Dosahuji nástupiště v novém světovém rekordu. Vypotil jsem během dvou a půl minut veškeré tekutiny, které ve mě byly. Jenže o vodě si ve vlaku můžu nechat leda zdát. Má hotovost činí přesně nula korun českých a kartou se platit nedá. Evidentně jsem jako obvykle jsem na všechno připraven. Aspoň, že vlak nenabírá zpoždění. Zdá se, že všechno vyjde.


Ale zdání, jak víme, může klamat. Těsně předtím, než vlak dorazil na pražské hlavní nádraží, jsem si začal ověřovat, jak se vlastně dostanu k odběrovému místu. A tak zkoumám mail, kde byla adresa a nestačím se divit. Mylně jsem se domníval, že šťourání do nosu bude asi dva kilometry od vlakáče. Prdlajz. Zaměnil jsem adresu sídla společnosti s odběrovým místem. Bylo to asi deset kilometrů, kdesi v Záběhlicích. Polil mě pot a chytil jsem stres. To nestihnu, ani omylem, byla první myšlenka. Pohled na jízdní řád mě naštěstí uklidnil. Pokud zopakuji svůj ranní výkon a chytnu rychle metro, budu v suchu.


Jsa rozcvičen z rána, nepřipustil jsem žádnou komplikaci. Hravě jsem zopakoval svůj famózní výkon a nabral tak metrem směr Pankrác. Mám pár minut jízdy na to, abych zapřemýšlel, co by se ještě mohlo podělat. Napadá mě jediná věc. Beztak jim nebudou fungovat platby kartou a já jsem sem jel úplně zbytečně. To nemůžu dopustit. Mám sice urgentní přetlak v močovém měchýři, ale po výstupu z podzemní dopravy nejprve mířím k bankomatu. Následně se vyprazdňuji u blízkého keře a doufám, že močení na veřejnosti není v nouzovém stavu trestný čin. Ale kdyby náhodou ano, do basy to na Pankráci není daleko.


Zbytek už zvládám a na odběrovém místě jsem včas. Karta se konečně obrací k dobrému. Výtěr, který absolvuji již počtvrté, tentokrát není z nosu, ale z úst. Je asi tak stokrát příjemnější. Ještě upozorňuji paní v ochranném obleku, že jsem dnes kvůli cestě sem přišel o psychické zdraví, tak ať se snaží, aby byl výsledek negativní. Jinak to se mnou asi už vážně šlehne. Už v klidu domova se druhý den ráno dozvídám, co se dalo tušit. Výsledek je pro mě pozitivní. A tím pádem na covid negativní. Cesta do Madridu a následně do Kolumbie je pro mě otevřená.



364 zobrazení1 komentář