Džunglí k Andám. (Den 17)

Stál jsem v ulicích města San Vicente a koukal vzhůru. Proti neskutečně zamotaným drátům elektrického vedení se vysoko nade mnou tyčily první výraznější vrcholky And. Byl jsem připraven. Batoh pořádně ztěžknul pod zásobou vody na celý den a taky jídlem. Z nadmořské výšky o hodnotě šest set metrů jsem měl vystoupat během dvaceti kilometrů do dvou a půl tisíc. Pak dolů, znovu nahoru, dolů a ještě jednou nahoru. Celkové převýšení kolem tří tisíc metrů a celkem přes čtyřicet kilometrů. To měla být dnes má cesta.


Andské vrcholky nad městem San Vicente.


Nastával okamžik pravdy. Nížina mě prověřila úplně v jiném směru a sice brutálními teplotami, které stoupaly až ke čtyřicítce. Teď se měla teplota vzduchu postupně snižovat. Zato má tělesná teplota při postupu vzhůru pravděpodobně vyletí k té čtyřicítce, pomyslel jsem si s lehkým úšklebkem, zatímco jsem opouštěl ulice města a můj pohled směřoval vysoko k džungli nade mnou. Ano, národní park Serranía de los Yariguíes, kam jsem mířil, byl z velké části tvořen právě tímto hustým tropickým lesem.


Stoupání začíná. San Vicente je pode mnou.


To mi dělalo největší starosti. Džungle, rovná se hadi. Hadi, rovná se má největší noční můra. Tohle mi běželo hlavou, zatímco jsem stoupal stezkou. Myšlenky mě ovládly natolik, že jsem opustil správný směr. Než jsem to zjistil, uplynul nějaký čas. A než jsem se vrátil zpátky, ztratil jsem drahocennou hodinu času. Zatímco mi pot s příchutí opalovacího krému stékal do pusy a dráždil chuťové buňky na jazyku, pomalu, ale jistě jsem se blížil k okraji lesa. Musel jsem překonat několik pastvin a dveří s ostnatým drátem, ale před druhou hodinou odpolední jsem stál na okraji džungle.


Poslední pohled dolů. Vše už je v mlze.


Zašlé směrovky ukazující směr.


Už jen letmý pohled na to, co mě čeká a nemine, se mi příliš nezamlouval. Že já blbec jsem radši nešel naokolo, vynadal jsem si v duchu a vstoupil na stezku národním parkem. Rovnou zapomeňte na udržované stezky, které znáte z naší přírody. Tuhle nepřehlednou džungli protíná úzká a místy jen stěží viditelná stezka, která se často ztrácí mezi nejrůznějšími rostlinami. Snad kdysi byla udržovanější, což naznačují pomalu se rozpadají a plesnivějící lavičky, které najdete přímo uprostřed pralesa asi na třech místech. Jak je v Kolumbii obvyklé, byla zde kdysi velká turistická očekávání. A stejně jako jinde, nenaplněná.


Tak tohle je moje cesta.


A tohle taky.


Už hodně dlouho tudy nikdo nešel. Kolumbijští průvodci by cestu nepochybně prosekali. Odhadem tu naposledy vkročila lidská noha možná před začátkem pandemie koronaviru. Možná to ale trvá i déle. Bedlivě jsem pozoroval zem, zde se na ní nepohne had a zároveň se snažil sledovat jakýkoliv případný pohyb v okolním porostu. Pot, který mi nyní stékal po tvářích do jisté míry pramenil nepochybně že strachu. Každý má své slabé místo. Tím mým je džungle. Nerozumím jí a necítím se v ní dobře. Ale jsem paličatý a tak jsem se do ní už poněkolikáté vydal.


Ani dál to není o nic lepší.


Cesta to byla šílená. Kameny na cestě podkluzovaly a když jsem se zrovna neprodíral přerostlým kapradím nebo mezi obřími listy, řešil jsem zda kmen spadlý přes stezku bude lepší přeskočit nebo podlézt. Jednou tak, podruhé zase jinak. Navíc jsem si nemohl oddechnout. Musel jsem trasu džunglí zdolat za tři hodiny, abych byl s dostatečným předstihem před soumrakem venku. Pečlivě jsem si tudíž hlídal, abych každou hodinu zdolal přesně třetinu cesty. Plus se do toho musela vejít krátká pauza. Pokaždé to bylo natěsno. Taky jsem kvůli porostu konečně využil dlouhé kalhoty a bundu. No sláva, netáhl jsem to zbytečně.


Občas se objevily pozůstatky turistických cedulí.


Byla to nekonečná cesta a světlo na konci tunelu jsem neviděl. Ba ani skrz stromy jsem jej nespatřil. Tohle je uzavřený svět, který má svá vlastní pravidla. Cesta byla natolik náročná, že jsem brzy polevil ze své "hadí pohotovosti" a radši se soustředil, abych si nerozbil držku. Párkrát jsem od toho nebyl daleko. To když se mi pod nohy občas připletl šlahoun nějaké ohebné rostliny nebo jsem se zničehonic zabořil do bahna. Navíc jsem neustále řešil batoh, který se taky sem tam do něčeho zamotal. No děs.


Sláva, už bude konec.


Leč po třech hodinách boje začal les ztrácet na hustotě. Začínalo se ke mě dostávat slunce a najednou jsem stál v mnohem příjemnějším vysokohorském terénu. Uf, zvládl jsem to. A bez hadů, zaradoval jsem se. A brzy přišla zasloužená odměna. Za dalších pár stovek metrů se přede mnou otevřel nádherný výhled na andské kopečky všude pode mnou. Mlha se nad nimi jen líně převalovala. V tu chvíli mě přemohlo dojetí a málem i slza ukápla. Před pár měsíci jsem měl obavy, zda tohle ještě někdy uvidím. A teď jsem tu, poradil jsem si s džunglí a koukám na tu neskutečnou nádheru.


A je to tu! Bude se kochat.



Tohle se nikdy neomrzí.


Jenže na delší kochání nebyl čas. Musel jsem až do města Zapatoca a to bylo ještě dvacet kilometrů ode mě. Nejprve mě znovu čekaly ohrazené pastviny v kterých se člověk lehce ztratí. Dvakrát jsem dokonce musel skákat přes ostnatý drát a doufal jsem, že o něj přitom nezavadím pytlíkem ani pindíkem. Pak jsem začal prudce klesat. To už mi lehce ubývalo sil. I proto, že jsem od rána nic nejedl. Při fyzickém výkonu přejde chuť. Ale co, dolů to jde lehce a poměrně samospádem. Problém však je ten, že cesta absolvovaná právě samospádem, často končí nehezkým pádem. A že jsem tím rypákem pěkně zaryl v prachu.


A ještě cesta dolů...


Celé to skončilo až v devět večer, kdy jsem dorazil do města. Smrad, který se v tu chvíli linul z mého propoceného oblečení byl nepopsatelný. A když to řekne spisovatel, to už je něco. Lze k tomu napsat jen toto - kdybych svou košili či jiné části oděvu prodal islámským teroristům, jedním kouskem této biologické zbraně by dokázali zahubit půlku Spojených států amerických. Ale díky tomu, že jsem cestu v posledních dnech slušně nakopl, si můžu dát den volna a zkusit to naložit asi do sava. Nebo si na trhu koupit něco nového. Nu, uvidíme.


196 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Taková normální vesnice (Den 10)

Z mé trasy na příštích pár dní zmizely jakékoliv významnější památky nebo turistické cíle. To není ani v nejmenším případě na škodu, protože to skýtá větší prostor zaobírat se běžným životem, s kterým