Bogota pod rouškou. (Den 1)


Kolumbijské dobrodružství začíná hned ráno, v hotelovém pokoji. Za pár měsíců v Evropě, jsem už stihl zapomenout, že teplá voda, jak si ji představujeme my, tady zkrátka většinou neteče. Ne, ani na hotelu. A tak jsem svou první bitvu svedl v Bogotě sám se sebou, snažíc se překonat svůj strach z nižší teploty vody ve sprše. Dodával jsme si odvahy slovy: "Buď v klidu, moc často tě tady sprcha nečeká, tak to pro jednou přežiješ." To je pravda. Můžu být vděčný za vůbec nějakou vodu.


Street art v ulicích Bogoty


Po očistě přebaluji batoh. Bunda, mikina a kalhoty můžou jít v klidu naspod. V hlavním městě Kolumbie je třiadvacet stupňů. Vytahuji starou známou výbavu. Kraťasy, které jsem posledně koupil v Peru a mají už jednu kapsu děravou. K nim zbytečně velkou flanelku, nezaměnitelný symbol mé cestovní výbavy. Bez ní by to nešlo. Neopomínám ani věc nejdůležitější. V nejvyšším zájmu zcizuji z toalety hajzl papír, který pečlivě a s láskou ukládám do batohu, na čestné místo. Teď už jsem připraven vyrazit.


Jezdí tady ledacos


Na papulu respirátor, protože povinnost nosit ochranu dýchacích cest je tu všude na veřejnosti a jde se na průzkum té slavné karantény, která se na internetu tvářila tak hrozivě. To vám bylo překvapení, když to v reálu vypadalo úplně jinak, než jsem čekal a zdaleka ne tak hrozivě. Lidí bylo na ulici trochu méně, než když jsem tu byl naposledy. Tedy před zhruba půl druhým rokem. Ale nic dramatického. Život normálně běží. Alespoň na první pohled.


Moderní část města s Andami v pozadí


Na ten druhý už to tak růžové není. Spousta obchodů je zavřená. Jsou tu podobná pravidla jako jinde i když se v nich vůbec nevyznám. Restaurace jsou zavřené, ale jakmile si chci na ulici koupit empanadas a kolu, sympatická postarší Kolumbijka mě hned táhne dovnitř ke stolu. Zdejší pohostinnost se neztratila ani v těchto časech. U obchodních center fungují kontroly dokladů, přesně podle pravidla, že poslední číslo osobního dokladu rozhoduje o tom, zda člověk může nakoupit v sudý či lichý den. Protože můj pas končí lichým, musel jsem vytáhnout občanku, jinak bych měl smůlu.


Empanada - smažená kapsa s náplní uvnitř


Mimo velká centra to má ale každý na háku. Všude je u vchodu dezinfekce a lidi se jí tady naučili používat, ale zase na ulici jsou roušky často stažené pod nos. Aby ne, v tom vedru se člověku rypák pěkně potí. Karanténa bohužel zavřela obchody s outdoorovým vybavením. O plynové bombě si tak můžu nechat jen zdát a v Andách to zas bude o něco těžší. Stejně se mi ale skoro nikdy nechce v horách vařit. Zato simku pořizuji hravě v oficiálním obchodě operátora Claro, včetně dat mě to vyjde na 250 korun.


Při kupování sim karty bylo ochranných pomůcek dostatek


Začínám zjišťovat, že moje španělština není zase tak hrozná jak jsem si myslel. V Madridu jsem měl vážné pochybnosti, ale Jihoameričané mluví mnohem čištěji a srozumitelněji. A taky prostě mluvit a rozumět musím, takže mi mozek opět zázračně přepnul a našel, co už jsem myslel, že tam není. Užívám si Bogotu. I přes roušku cítím její specifickou vůni, kterou si mé smysly dobře vybavují z poslední návštěvy. Specifické andské klima křížené s velkoměstem, to je nezaměnitelná kombinace.


Svačina místních s holuby


Teď, když už mám srovnání z jiných velkých jihoamerických měst, mi Bogota přijde neuvěřitelně upravená a bezpečná. Taková Lima oproti je oproti ní pěkná divočina. Jenže tenhle názor mi dlouho nevydrží. Už jsem trochu pozapoměl, že čtvrť Fontibón a celkově severní část města jsou v pohodě. Jenže jih a centrum, to je jiná pohádka. Jak se blížím ke čtvrti Mártires, paměť se mi rychle vrací. Ulice jsou plné nejen policejních hlídek, ale i vojáků. Hlídaný je každý roh. I tak mi vzdálenosti mezi jednotlivými hlídkami přijdou až moc velké.


Bogota má mnoho různých tváří


Oblékl jsem se sice ráno do toho nejhoršího, co mám, ale stejně jde poznat, že jsem gringo. Procházející policista mě důrazně upozorňuje, že celá tahle oblast je nebezpečná. Vypadá to tady mnohem hůř, než před covidem. Tehdy byly alespoň ulice plné, byli tu lidi a otevřené obchody. Jenže teď je tu prázdno. Lidé jsou zalezlí, rolety krámků stažené. Potloukají se tu jen ta nejhorší individua. Pandemie vytáhla na světlo temnou stránku města, která je teď mnohem viditelnější.


Vojáci hlídkující ve čtvrti La Candelaria


Není mi tu dobře. Prázdné ulice nejsou v Jižní Americe nikdy dobré znamení. Ani samopaly vojáků mi nedodávají na klidu. Dobře vím, že jakmile překročí jistý jeden bod, silnici mezi touto čtvrtí a historickým centrem, Candelarií, budu v bezpečí. Vidím ji už zdálky a brzy jsem u ní. Jenže vykoupení se tentokrát nekoná. Karanténa zahnala lidi do domů a navíc tu nejsou turisté. A tak je všechno mrtvé. Candelaria, která je jinak nebezpečná převážně v noci, najednou žádnou ochranu neskýtá.


Bezpečnější část Bogoty


Mezi turisty jsem se na takových místech vždycky ztratil. Pro jakékoliv přepadení jsem v porovnání s nimi nebyl dostatečně zajímavý. Dnes by to ale nepochybně stačilo. Vždyť jsem tady skoro sám. Přidávám do kroku. Chci být co nejrychleji u hlavní katedrály v Bogotě, na náměstí osvoboditele Bolívara. Všechny vchody sem jsou hlídané. Tentokrát nemám problém vyfotit si dominantu metropole bez lidí. Žádní tu totiž nejsou. Po turistech zbyla jen hejna holubů, které nemá kdo nakrmit. Tohle už je extrémně smutný pohled i pro mě. A to opravdu nemám rád turistický mumraj.


Katedrála na náměstí Bolívara


Jsem tady, v prázdném městě, jak pěst na oko. Dneska už se na průchod slumem do And necítím, přiznávám si. Co si budeme povídat, mám strach. Tahle Bogota je děsivější, než ta, kterou jsem znal. Bude lepší se pro dnešek někam uklidit. V Candelarii je na výběr z pořádné hromady ubytování a koronáč srazil ceny pěkně dolů. Za sto padesát korun tak mám svůj vlastní pokoj. Jen koupelna je společná a sprchu zdobí můj oblíbený průtokový ohřívač. No jo, tohle je Kolumbie.


Opuštěná čtvrt La Candelaria, historická část Bogoty


V lepších časech bývají tyto uličky plné


Až na pár výjimek je všechno zavřeno. Nepořídím tak ani kokové listy, které jsou jinak běžně ve zdejších obchodech se suvenýry k dostání. Můžu si jít koupit maximálně banány do jedné z večerek. Dávám aspoň řeč s mladým prodavačem. To už mi ta huba španělsky zase jede ostošest. A kluk je taky samé: "Sí, seňor." Je to příjemná chvilka na závěr dne. Připomíná mi ty světlejší stránky Kolumbie. Hlavně tu věčnou, kolumbijskou, dobrou náladu a úsměv. Protože tomuhle klukovi ho nevzala ani ta rouška. Směje se očima, jak to snad lidi umí jenom tady. To je dobré znamení, říkám si. A když odcházím, pomyslím si ještě: "Ještě to není tak zlý. Zase bude líp, drahá Kolumbie."


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Taková normální vesnice (Den 10)

Z mé trasy na příštích pár dní zmizely jakékoliv významnější památky nebo turistické cíle. To není ani v nejmenším případě na škodu, protože to skýtá větší prostor zaobírat se běžným životem, s kterým

Venkov, hamaky a dva párky. (Den 5)

Miluji kolumbijskou pohostinnost. Kvůli ní není nad ubytování v malých, rodinných hostelech a podobných zařízeních, kde rodina zároveň žije. Tihle lidé mají v povaze být milí a chtějí, aby se u nich č