NAPIŠ MI ... :)

Výstup na Mont Blanc

„Tak vylezem na Mont Blanc“,  zaznělo u piva...
1/3

4808,73 m n. m.

Datum:
červen 2018
 

Poslední červnový víkend jsme se konečně po takřka půlroce plánování a příprav vydali směr Francie, konkrétně tedy do Chamonix. Vstříc nejvyšší hoře Evropy. Minimálně tedy Evropy historické, neboť za nejvyšší vrchol kontinentální Evropy je některými spíše považován kavkazský Elbrus. Příprava v mém podání obnášela nakonec,
i přes opakované sliby sobě samému, jak budu pravidelně běhat a dostávat se do formy, spíše jen více či méně úspěšné pokusy o odložení cigarety. Pravda byla taková, že až na dva výstupy ve Švýcarsku (jedna čtyřtisícovka
a jedna třítisícovka), dva týdny před odjezdem pod Mont Blanc, byla má příprava prakticky nulová. Tenhle příběh se opakuje stále dokola, u jakékoliv mé cesty, ať už si nezjišťuji informace, nenaučím se ani základní slovíčka v cizím jazyce či zkrátka vůbec nevím, kam jedu. Naštěstí jsem tentokrát měl společnost, parťáka, u kterého podcenění ani zdaleka nehrozilo a tak pokud šlo o informace, bylo jich dostatek. Samotná cesta do Chamonix byla rozvláčná, nudná a dlouhá, zpestřená pouze opakovanými hraničními kontrolami, které mě jasně utvrdili ve faktu, že Schengenský prostor už dávno existuje jen na papíře, ale realita je zcela jiná. Kontrola proběhla vskutku po každém překročení hranice a rozhodně nebyla nijak namátková. Zastávky na přestup v Mnichově a Ženevě byly dobré maximálně k rychlé procházce a konzumaci kávy, což mě naštěstí nemuselo nijak zvlášť trápit. Do obou měst jsem již v minulosti zavítal během svých stopařských dobrodružství. Cesta z Brna do Chamonix nám zabrala celých 24 hodin a následně jsme se ještě museli přesunout místním vlakem do stanice „LeFayet“, která je výchozímbodem slavné „Tramway du Mont Blanc“.

1/3

Má představa vyjet až na konečnou tramvaje,„LeNidd‘Aigle“,do výšky téměř 2400 m, vzala ihned za své a nebylo to zdaleka poprvé, kdy věci nešly podle mého plánu. Stanice a přilehlé koleje byly totiž v rekonstrukci a tak jsme se museli spokojit jen s cestou do zastávky „Bellevue“ o 600 výškových metrů níže. Marná sláva, žádné šetření sil se nekonalo a před námi leželo více než 3000 výškových metrů, přičemž cestu do základního tábora u chaty TeteRousse jsme museli absolvovat s batohy plně naloženými, s hmotností blížící se třiceti kilům. Už tahle cesta, prodloužená o neočekávaný úsek nám dala značně zabrat, slunečné počasí se brzy proměnilo a přes všudypřítomnou mlhu nebylo vidět dále než na pár kroků. Ani terén nebyl zrovna optimální, travnatý začátek přešel u rozkopané horní stanice tramvaje v kámen, který se následně průběžně střídal se sněhovými poli či ledem. Vyčerpání z dlouhého a nepohodlného cestování, těžké batohy a střídající se terén rozhodně nepřidávaly cestě na příjemnosti. Dosažení chaty za soumraku pro nás bylo opravdu spásou. To nejtěžší nás ale přesto v následujících dvou dnech mělo teprve čekat.

1/3

Po prvním vyčerpávajícím dni měl následovat aklimatizační výstup, který jsme předem nijak nespecifikovali. Jelikož únava byla značná, ponechali jsme především spánku volný průběh a vzhůru jsme vyrazili až někdy po deváté hodině ranní. Bylo tedy jasné, že při zpáteční cestě nás dost dobře může v kuloáru potkat pád kamenů, který začíná po 12. hodině, kdy se do kuloáru začínají opírat přímé sluneční paprsky. Led taje a uvolněné kameny lítají hodně svižně dolů. Nicméně to v tuto chvíli nebyl náš problém, jelikož nejprve jsme museli stoupat vzhůru. Minimem, které jsme si předem určili, bylo právě zdolání kuloáru a výstup k chatě Gouter, která leží zhruba ve výšce 3800m. Batohy už byly značně odlehčeny, vše nepotřebné zůstalo ve stanu v základním táboře.

1/3

Moje neschopnost práce s GPS se projevila záhy, když jsem ze dvou ve sněhu vyšlapaných cest zvolil tu špatnou, čímž jsme ztratili několik desítek minut. Tu správnou jsme tedy poté museli pracně natraverzovat oklikou ve zledovatělém terénu. O slovo se teď přihlásily mačky a cepíny. Po krátkém traverzu jsme dorazili k nejobávanější části kuloáru, krátkému, přibližně padesáti metrovému hřebínku, který je zajištěn fixním lanem. Zdaleka to nevypadalo tak nebezpečně, jak nám to bylo vykreslováno, byť by pád z hřebínku byl s vysokou pravděpodobností smrtelný. Pád však příliš reálný nebyl. Přesto jsme pro jistotu zvolili jištění se na fixním lanu. I po překonání hřebínku jsme pokračovali, naprosto nesmyslně, jak jsme si ovšem uvědomili až později, nejen navázáni, ale velkou část i v mačkách. Podle toho nicméně také vypadal výsledný čas, kdy nám výstup kuloárem namísto avizovaných dvou hodin, zabral téměř dvojnásobek času, což bylo zcela pochopitelné, protože většinu času se nám pod nohama motalo lano. Následoval krátký odpočinek u chaty Gouter a bylo naprosto bláznivě rozhodnuto, že se pokusíme zdolat vrchol už dnes. Absolvovat zítra znovu cestu kuloárem se nám příliš nechtělo. Ale tohle všechno vzalo brzy za své, když se začala projevovat nadmořská výška.  Brzy po překonání výšky 4000m, jsme se otočili a usoudili, že bez aklimatizace a s časem, který nám dnes zbýval, je jediná rozumná volba vydat se na cestu zpět. Sestup už proběhl hladce bez sebemenších potíží, bez navazování se a za občasného rachotu dolů se řítících kamenů. Jediným nebezpečím při cestě zpět tedy byla reálná možnost, že na onom nebezpečném, krátkém hřebínku, něco shora „přisviští“. Nic takového se ovšem nestalo a tak jsme v klidu dorazili zpět do základního tábora. Před výstupem na vrchol, který měl ovšem započít už za pár hodin, však panovaly vcelku oprávněné obavy, zda na to po dnešní konfrontaci s kuloárem budeme vůbec stačit.Budíčekve 4:00. Hned po probuzení jsem cítil, že dnes zdaleka nejsem ve své kůži, spánek byl příliš krátký a nepříliš kvalitní a první myšlenka byla jasná – dnes to nemůžu ani náhodou vylézt, v tomhle stavu to bude ještě horší než včera. Leč vzdát se bez boje jsem nemohl, i kdyby jen s ohledem na Matesa, který oproti mně vypadal dost v kondici. Během snídaně jsem se snažil nakopnout alespoň psychicky. Moc dobře jsem věděl, že jediná šance ve chvíli, kdy se tělo necítí, leží právě v hlavě. Vzpomínka na mizernou noc před výstupem na slovinský Triglav, kam jsem navíc táhl minimálně dvakrát těžší batoh mi dodala sil. Tenkrát jsem proti veškeré logice vylezl nahoru a sestoupil dolů za jeden den s takovým nákladem a v takovém stavu, že dnes jsem na tom byl ještě dobře. A tak se krátce po páté ranní začalo stoupat vzhůru.

1/3

Drželi jsme se stanoveného plánu. Navázat se jen po hřebínek, na zhruba prvních 15 minut a dál přes celý kuloár každý sám za sebe. Nohy byly po ránu těžké, ale hned po odvázání z lana jsem se jako zázrakem probral. Lano, které se mi nepletlo v kopci pod nohy a fakt, že jsem povětšinou zvyklý chodit a lézt sám, to vše mě hnalo nahoru rychlostí, kterou jsem od sebe zdaleka neočekával. Mates zůstal hluboko pode mnou. Po včerejším, téměř čtyřhodinovém trápení jsem doslova „proletěl” kuloárem na chatu Gouter za hodinku a půl. V tu chvíli jsem hlavně musel vytěsnit jakoukoliv myšlenku typu „už jsem vlastně na vrcholu“, protože ta zdaleka nebyla na místě. Mates dorazil se značným zpožděním, leč jak se ukázalo, po cestě fotil a nijak šíleně se nahoru nehnal. Pauzu jsme si nahoře hezky podle plánu natáhli, načerpali síly a vyrazili dál až někdy kolem deváté. Cesta už dál vedla už po ledovci a navázání tedy bylo nezbytné. Ukázalo se však, že jsme den předtím vychytali téměř všechny „mouchy“ a lano nám nepůsobilo žádné obtíže.Větším problémem byl sílící vítr a přibývající nadmořská výška. Naše cesta obcházela vrchol Dome du Gouter, vysoký 4304 m a někde kolem této výšky se u Matesa začínaly projevovat problémy, které mu evidentně působila. K dalšímu záchytnému bodu, nouzové boudě Vallot (4362 m), jsme dorazili po bezmála čtyřech hodinách. Při závěrečném stoupání jsme zastavovali snad co 5 metrů a vítr o rychlosti téměř 40 km/h nám při každém zastavení dával jasně najevo, kdo je tady pánem. Kolem 13 hodiny jsme nicméně boudy Vallot dosáhli.

1/3

Pohled na Matesa, který si okamžitě sednul do kouta, dlouhé minuty mlčel a vypadal, že pro něj výstup skončil, nevěstil nic dobrého. Popravdě, v duchu jsem se s vrcholem loučil, tušil jsem, že už nenajde sílu pokračovat dál, což se dalo tušit už z posledních metrů, kdy zjevně „mlel“ z posledního. Až po dvaceti minutách jsem se ho odvážil zeptat, jak to vidí dál, ale napoprvé jsem se odpovědi nedočkal. Až po další dlouhé chvíli začal konečně mluvit a společně jsme dospěli k plánu na zdolání vrcholu. Jeden batoh zůstane na chatě a druhý, který poneseme vzhůru, přijde na má záda, s čímž šlo ruku v ruce také přebrání „vůdcovského kolíku“, jelikož část lana spočívala v batohu. Prohodili jsme si tedy pořadí na laně a kolem 14:00 vyrazili vzhůru s tím, že pokud nevystoupíme do čtvrté hodiny odpolední na vrchol, musíme se za každou cenu obrátit nazpět. Najednou to fungovalo. Nadmořská výška sice byla znát, ale stoupali jsme, byť s přestávkami. Jeden předvrchol, druhý, třetí a najednou před námi bylo závěrečné stoupání. Celou dobu mě provázela lehká nervozita z dosti úzkého vrcholového hřebínku a ve chvílích, kdy se vítr rozhodl pořádně prověřit mou stabilitu, mi nebylo zrovna nejlépe, koneckonců, vždy jsem trpěl strachem z výšek, který ustupoval jen v horách. I závěrečné stoupání se zdálo nekonečné, a jak to už v horách bývá, to co jsme již považovali za vrchol, jím ještě nebylo. Ještě jedno neočekávané stoupání, ještě několik dalších těžkých metrů…

1/3

A pak najednou se před vámi ukáže vrcholová rovinka a můžete si vychutnat poslední metry a posledních pár výškových centimetrů, než dojdete k bodu, který je opravdu tím nejvyšším v Evropě. Poznat ho musíte sami, žádná značka či vlajka zde není. Oslavný výkřik z posledních sil, plácnutí rukou a krátké objetí. Bláznivý plán, který vznikl ve stavu značné opilosti před půlrokem někde v hospodě a který se od začátku jevil jako naprostá šílenost, přeci jen došel svého naplnění.  Byli jsme sami na vrcholu, celá Evropa nám v tu chvíli ležela u nohou. Stokrát to může někdo popřít, ale faktem je, že každý muž má v genetickém kódu potřebu dobývat, objevovat, předvést se, ukázat se před ostatními, aby dal najevo svou dominanci. Tvrdit, že v takovou chvíli necítíte hrdost a pýchu nad tím, že stojíte výše než kdokoliv jiný na celém kontinentu, by byla naprostá lež a nesmysl. Každý jiný by na tomto místě cítil zhruba totéž. A zřejmě proto nejvíce lidí umírá při sestupech. Pocit uspokojení jim otupí mysl a i nechtěné podcenění nebezpečí může mít fatální následek. Po pár minutách křepčení na vrcholu jsme se tedy museli „přepnout“ zpět do módu obezřetnosti a zahájit sestup, který je vždy těžší a nebezpečnější. Popisovat ho zde není potřeba. Proběhl bez jakéhokoliv podcenění či problému. Protože píši tyto řádky, je zřejmé, že sestup byl úspěšný. Krátce po jedenácté hodině večerní jsme dosáhli chaty Gouter. Věta „tak vylezem na Mont Blanc“, která před půlrokem po x-tém pivu v hospodě zněla jako z jiného světa a ve chvíli, kdy byla vyřčena, nebyla ani náhodou brána vážně, se stala skutečností. S klidem jsem ulehnul ke spánku a v hlavě mi znělo: „Ty vole, my jsme fakt vylezli na Mont Blanc. Výstup na vrchol, o němž jsem si myslel, že budu znát jen jako slovo z učebnice zeměpisu se stal skutečností…“.