NAPIŠ MI ... :)

 

JIŽNÍ AMERIKA

 
6.jpg

 RUMUNSKO 2015

Tenkrát poprvé…

V září 2015 jsem se na základě internetového článku odhodlal vydat do rumunského pohoří Rodna, ležícího na severu země, blízko hranice s Ukrajinou a je součástí Transylvánie. V té době se mé zkušenosti omezovaly na vandry po českých luzích a hájích...

PŘEDEŠLÉ CESTY

 

Zrovna cestuji

Žádné aktuální přednášky

13.jpg

Mont Blanc

„Tak vylezem na Mont Blanc“, zaznělo u piva...

Poslední červnový víkend jsme se konečně po takřka půlroce plánování a příprav vydali směr Francie, konkrétně tedy do Chamonix. Vstříc nejvyšší hoře Evropy. Minimálně tedy Evropy historické, neboť za nejvyšší vrchol kontinentální Evropy je některými spíše považován kavkazský Elbrus...

 

O MNĚ

 

Odmala jsem byl veden k respektu vůči přírodě a horám, ať už jsem jako škvrně lítal s tátou po vandrech nebo absolvoval s dědou túry po Šumavě. Již v raném věku byl tedy položen základ pro budoucí cesty. Můj vztah k přírodě se následně umocnil při letech strávených v turistickém oddíle, ale s nástupem puberty šlo vše stranou a mé zájmy se stočily ke zhýralému životnímu stylu. Po letech problémů jsem během roku 2015 znovu našel vášeň pro hory a přírodu. A tak to všechno začalo, když jsem se na konci léta toho roku vydal sám do rumunského pohoří Rodna.

Týden v Rumunsku mi připravil nezapomenutelné zážitky, od setkání s medvědem, přes zatčení na maďarsko-rumunské hranici až po absolutní pocit svobody v téměř opuštěných horách. Navzdory neúspěšnému přechodu pohoří ve mě cesta zanechala hluboký dojem. A tak na sebe další dobrodružství na vlastní pěst nenechaly dlouho čekat.
 

Na jaře příštího roky jsem spojil několik věcí do jednoho tripu. Protože jsem na tom po finanční stránce nebyl zrovna nejlépe, byl jsem rozhodnut cestovat stopem. Pro své první stopovací dobrodružství jsem si vybral Velkou Británii a to hned z několika důvodů. Prvním byla minimální jazyková bariéra, dalšími pak touha podívat se na slavný stadion Anfield Road, jelikož jsem byl po dlouhé roky zapřísáhlým fanouškem Liverpoolu. Dalším podstatným faktorem bylo, že ve skotském Glasgow jsem měl několik přátel, které jsem chtěl po letech znovu vidět. A tak bylo rozhodnuto.

 

Bez stopařských zkušeností a jakékoliv podrobné mapy jsem byl mezi anglickými dálnicemi nenávratně ztracen, nehledě na fakt, že angličtí řidiči nepatří k nejochotnějším pokud jde
o zastavení cizímu člověku. Deštivé počasí v Anglii i nedostatečné vybavení mi na pohodlí taky příliš nepřidalo. Nedostatečné zkušenosti mě odsoudilo k nadměrné porci kilometrů podél cest a po třech týdnech jsem se vracel domů sice s úspěšně zakončenou cestou, ale s hromadou puchýřů na nohou, opruzeninami od příliš těžkého batohu a naštěstí také odhodláním pokračovat v cestování.

 

Ještě téhož roku jsem vyrazil na Ukrajinu a poznal cestování zase z jiné stránky. Vzhledem
k cenám v jedné z nejchudších zemí Evropy jsem směle mohl zvolit vlakovou dopravy, které zde funguje spolehlivě a za opravdu malý peníz projedete velkou část země. Nehledě na to, že vlaky jezdí přes noc a v ceně je i lůžko. Zabijete tak dvě mouchy jednou ranou. Poprvé se mi zde také přihodila věc o které spousta cestovatelů často mluví - byl jsem místními pozván přímo k nim domů, abych s nimi pobyl a strávil noc v jejich domě.
 

Cestovatelská vášeň rostla a tak jsem se ještě téhož roku znovu vypravil na cesty. Mé kroky tentokrát vedly na Balkán a v tomto případě to znovu bylo se zdviženým palcem u silnice. Nejprve jsem v Bulharsku vystoupil na nejvyšší horu celého Balkánského poloostrova - Musalu (2925 m)
a následně jsem stopem přes Bulharsko a Makedonii dojel až do Albánie, zcela mimo jakýkoliv plán. Stopování a vstřícnost lidí na Balkáně je naprosto nesrovnatelná se zbytkem Evropy a tehdy se
v mé hlavě začal poprvé rodit nápad na cestu výrazně delší, než jaké jsem dosud absolvoval.

V roce 2017 přišel další zlom. Po jarním lowcost tripu po Itálii, který byl sice nabitý památkami, ale o to chudší byl na zážitky, protože zkrátka na nic nebyl čas, jsem došel k závěru, že je potřeba si vyhradit několik měsíců volného času, abych se po cestovatelské stránce dosyta “vyřádil”.
 

Jediným řešením, které mě mohlo na delší dobu poslat na cesty byla výpověď v práci. Takové rozhodnutí není nikdy jednoduché, ale nakonec hlas srdce převážil nad racionálními důvody. A tak jsem v červenci vyrazil z estonského Tallinu stopem směrem na jih. Cílem byly řecké Atény. Celá cesta trvala dva měsíce a protnul jsem při ní 13 států.
 

Dvě třetiny cesty jsem strávil stopováním na Balkáně, který mi již při minulé výpravě přirostl
k srdci. Tentokrát byly ovšem zážitky a setkání s místními mnohem silnější. Bývalí vojáci, člen kosovské osvobozenecké armády či nocleh mezi bosenskými muslimy na zcela opuštěném venkově, to je jen několik málo střípků z mnohých.
 

Vypisovat všechny další cesty není příliš podstatné, všechny budou v brzké době uvedeny
a podrobněji popsány na připravovaném webu i s dalšími fotografiemi. Ve zkratce, následovala cesta stopem z Česka do Lisabonu a zpět, několik kratších návštěv Rumunska a také výstupy na alpské čtyřtisícovky, z nichž nejdůležitější milník přišel uprostřed roku 2018, kdy se mi podařilo vystoupit na nejvyšší vrchol Evropy - Mont Blanc (4809 m).

Následující měsíce byly ve znamení přípravy na nejdelší a nejnebezpečnější cestu. Po procestování 33 zemí Evropy mi starý kontinent začal být malý. Začaly se rodit první plány na cestu do Jižní Ameriky, které postupně začaly dostávat reálné obrysy. Od vybavení, přes samostudium španělštiny přes teoretickou znalost poměrů kontinentu jsem se pomalu prokousával k realizaci. V polovině května 2019 se konečně vznese letadlo, které mě dopraví do kolumbijské Bogoty. A pak to začne...